Nejdřív jsem plánovala, že tohle téma, co zveřejnim, spojim s dalšíma fotkama od Nicole. Při příští příležitosti chceme zkusit fotky, kde by bylo víc vidět tělo jako takový, tak by se to i víc hodilo. Ale mám nutkání to sdílet už dneska, tak k tomu připojim fotky z Haagu. Měla jsem tam v poledne schůzku na úřadě, tak se pak nabízela procházka centrem. Měla jsem si to ale naplánovat předem líp. Víc a hezčí místa jsem pak viděla z auta 
. Aspoň mam ale důvod se tam vrátit.
Sdílení mýho problému mi pomáhá víc, než jsem si myslela a cítim se na dobrý cestě. Možná to může působit, že toužim po lítosti. Ale to vůbec ne! Naopak je pro mě osvobozující ukazovat konečně pravdu. Pochopila jsem, že sladký do mýho života prostě neodmyslitelně patří a patříme k sobě jako chleba a máslo . V tom bordelu, co mám teď v hlavě si jen potřebuju dát do pořádku hlas hlavy a hlas těla. Rozpoznat, kdy mam opravdu dost a kdy zase něco zajídám? No, ale tak nějak mě cestou napadl takovej slib svýmu tělu.
Tak nějak ho teď vnímám jako někoho druhýho. Nevim, jak to popsat nebo vyjádřit. Prostě asi jako kdybych celou tu dobu ubližovala kamarádce a teď měla výčitky. Nutkání se jí omluvit. Možná jsem blázen. Ale určitě se z toho dostanu . Takže se omlouvám za to, jak jsem se k němu sedm let chovala a zaplavovala nenávistí. Za to, jak jsem si myslela, že je samozřejmý, jak funguje. Za to, jak jsem si myslela, že mi „dělá“ všechno naschvál. Za to, jak strašně moc jsem ho nenáviděla, když jsem měla hlad. Teď už ale vim, že pracuje a vždycky pracovalo pro mě, nikdy ne proti. Díky, že mi nikdy neselhalo. Teď už vim, že všechno je a bylo výsledkem jednání vnitřního hlasu v hlavě. Proto chci slíbit, že o něj budu pečovat jako o sladkost, kterou si nesu z obchodu domu a nedej bože, aby se poničila . Budu dělat všechno proto, aby to tak bylo. Jasně, že selhávám. Teď na začátku častěji, ale budu s tou hlavou pracovat. Slibuju. Aspoň že po selhání už nenadávám tělu, ale hlavě. Hlava nese zodpovědnost. Jo a taky už nebudu mačkat na břicho, když bude trochu nafouklý, ale hledat spíš příčiny.
Nejhorší pro mě teď je, že po selhání se cítim provinile ještě druhej den. Pořád si říkám, že i v létě budu nosit zimní bundy, protože se za sebe budu určitě stydět. Je to taky tím, že chci všechno hned, ale tohle hned nebude. Na druhou stranu se na léto strašně těšim a nechci se vázat na svojí vizuální stránku. Naopak ho naplno prožít ve svým těle, ať už vypadá jakkoliv <3