15:39 – akorát jsem si po dlouhý době sedla /čti lehla do postele/ k blogu. Situace si to žádá. Jednak cítim, že na mě něco leze, takže prostě musim zpomalit a druhak /to slovo se mi tak líbí/ dlouho už jsem ničim nepřispěla. Za to dneska tomuhle článku věnuju asi hodně textu, protože mam zas plnou hlavu myšlenek. /Ale ne tolik času, takže uvidíme, kolik toho vyplodim./
Absolutně nerozumim tomu, jak ten čas rychle utíká. Od předešlýho příspěvku utekly zase tři tejdny. Jak se to stalo? Přijde mi, že čim jsem starší, tim den za dnem/měsíc za měsícem/rok za rokem plyne rychlejc a rychlejc. Popravdě jsem článek měla v úmyslu vydat dřív, jenomže jsem na to neměla prostor. Ale myslim, že myšlenkový pochody mi v hlavě za tu dobu ještě dozrály a můžu to trochu víc okořenit. Za ty tři tedny se toho poměrně dost odehrálo a to mi teď připomíná, že bych měla taky přepsat stránku „About“, tak snad se na to dostanu dneska nebo v nejbližších dnech.
Popravdě jsem taky čekala, jestli všechno opravdu vyjde tak, jak má. Proč teda „TIME TO MOVE“? Na začátku dubna jsem se stěhovala z Amsterdamu zpátky do Česka. Ale ne na dlouho. Tou největší novinkou je, že se mi opravdu splní za pár dní sen – ta práce u koní, o který jsem psala ve článku z 20.3.2023 „THAT’S LIFE“ nakonec vyšla! Panebože! Jakou já mam radost a jakou cítim vděčnost! Doufám, že všechno půjde tak dobře jako v den, kdy jsem si tam práci byla vyzkoušet. Tady v Česku dva tejdny s rodinou a kamarády utekly jak nic a nemůžu uvěřit, že o víkendu se vracim zase zpátky.
Co se týče jídla a sebe sama, mindset se zase pohnul o něco výš. Musim se s váma podělit:
1/ Už se netrestám.
Včera jsem po /pro mě/ hodně dlouhý době /cca 3 tejdny/ měla záchvat přejedení. Lákadla mě obklopovala teď každej den dost, ale zvládala jsem to s přehledem. Nepotřebovala jsem to. Věděla jsem, že z toho tělo nic mít nebude a že je to jen nutkání hlavy /autopilot/ a hlavně, že jedna čokoláda by mě neuspokojila. Anebo když jsem chuť měla, stačil mi jeden nebo dva kousky. Jenže včera večer přišla chuť na víno i sladký a prostě se to najednou nedalo ovládnout.
Dřív den po přejedení hlava trestala tělo. Hladovkou, sportem a nenávistnýma výčitkama a poznámkama. Při sportu jsem na hlad nemyslela a pak jsem se rovnou najedla oběda, takže se to jakžtakž dalo zvládnout. Nakopala bych se za to do zadku. Protože každej den je novej, žaludek vždycky pracuje pro nás a všechno stráví a protože
2/ jídlo je skutečně palivo pro naše tělo. Pro fungování prostě jídlo potřebujeme, ať chceme nebo ne. Každej jeden den. Bez ohledu na večerní záchvat přejídání.
3/ To jak moje tělo vypadá, je výsledkem předchozího chování.
Což je vlastně způsob, jakým tělu poskytnu energii. Tohle mi pomáhá nad jídlem trochu víc přemejšlet. Ano, dát si s kamarádkou dezert ke kafi už si dokážu dovolit bez výčitek a následnýho přejídání. Ale chovat se k tělu s láskou a respektem tak, že si připravim takovou večeři, aby byla vyvážená vůči sladkýmu pokušení v žaludku.
4/ Všechno má svuj smysl.
Já vim. Já vim. Já vim. Nesrovnávat se. Před pár dny jsem ale našla v telefonu fotku v plavkách z loňskýho léta. Jak. Jak jsem mohla dopustit, abych takhle výrazně přibrala? Moje největší váha ever. Rozhodně neni pro mě teď priorita zhubnout. Jako svojí prioritu jsem si nastavila uzdravit vztah s jídlem. Najít si k němu zpátky zdravej přístup. Ale spíš je mi smutno z toho, jak jsem se ke svýmu tělu chovala. Nejdřív roky hladovění a pak měsíce přejídání a pití alkoholu. Všechno to ale vedlo k uvědomění problému a vydání se na cestu uzdravení.
5/ Konečně se snažim následovat signály těla místo hlavy.
Když si chystám dopřát sladký, ptám se sama sebe. Opravdu to chci, opravdu to potřebuju? Bude mi tahle porce stačit nebo to odstartuje chutě na další sladký. Nezajídám něco? Stalo se něco, o čem chci mluvit, co potřebuju vyřešit?
6/ Konečně dokážu stát víc sama za sebou.
Tohle bude možná pro někoho nepochopitelný nebo k smíchu. Ale často jsem si dávala zákusek v kavárně jen kvůli ostatním. Nedokázala jsem před nima říct ne, já si nedám. Nemám chuť. Nebo jsem si říkala, oni si dávaj, tak můžu taky. Prostě slepě a zbytečně a pak přišly samozřejmě výčitky. Teď se mi to už daří, juchuu! 🙂
Dneska jsem přemejšlela nad tim, proč se včera večer stalo to přejedení a omámení vínem. Napadá mě jedna věc a to opět sdílet zranitelnost a pocity. Cítim strach z odjezdu. Moje angličtina neni moc dobrá. Bojim se. Bojim se, jaký to tam ten zkušební měsíc bude. Jestli mi to pude. Jestli tam mezi zaměstnance zapadnu. Cítim ten diskomfort. Něco novýho. Neznámýho. Strach ze všeho. Strach z odmítnutí.
A tak v sobě zase vedu boj a snažim se to rozbít uklidněním, že se mi splní sen. Že mě ta práce neskutečně baví. Že se mi tím může otevřít nespočet dalších dveří, příležitostí. Že nemám co ztratit. Že to bude boží zkušenost, za kterou budu na smrtelný posteli vděčná. Že člověk právě diskomfortem roste. Že mam příležitost se naučit anglicky. Že každej jednou začínal. Že všechno má svuj smysl.
Tak jsem se zase uklidnila a můžu se jít věnovat svojí snad nejoblíbenější knížce, o který bych ráda napsala příště. Garance Doré – Love X Style X Life.
Dvě hodiny v čudu. Proč mi to psaní trvá tak dlouho? A to jsem ani nestáhla z telefonu žádnou fotku a nepřidala sem. To by bylo na další hodinu a to už fakt nestíhám. Tak dneska bez fotky.
Mějte se! 🙂