Včerejším odpolednem jsem si připomněla, jaký to je – stát zase před objektivem. Naposledy to, myslim, bylo před rokem při focení sportovní značky Progress.
Za tu dobu, co objevuju Holandsko, mám taky možnost poznávat nový lidi. Jednou z nich je i Nicole, která se ve volným čase věnuje focení. Hlavně teda přírody a zvířat. Oslovila jsem jí s tím, jestli by si nechtěla rozšířit obzory a zkusit vyfotit mě. /Nějak se mi po tom začalo stejskat, i když většinou pak nevim, jak mam pózovat a jsem ztuhlá jak dřevo 😀 ./ Souhlasila. A tak jsme se včera sešli v Utrechtu u rybníka a cvakla mi několik fotek.
Výsledek můžete posoudit sami 🙂 .
Pořád je pro mě těžký si zvyknout na to větší tělo. Pořád se snažím vyhrát nad kritickým vnitřním hlasem. Přijmout špíčky a celulitidu jako svojí součást. Nevidět za jídlem kalorie, ale brát ho jako palivo pro svou energii. Už bych chtěla mít ten bordel v hlavě uklizenej.
Užijte si zbytek víkendu 🙂 .