Ahoj!
Název dalšího článku je znovu otázkou. Tentokrát jestli skutečně znáte sami sebe. Dneska mám chuť se trochu rozepsat, takže si ke čtení klidně uvařte kafíčko.
I přesto, že jsem v předchozím příspěvku zmínila, že prožívám teď snad nejšťastnější období, stále samu sebe hledám. Vypadá to asi už na celoživotní cestu. Naposledy si sebe stoprocentně sebejistou pamatuji cca před 8 lety. Konkrétně ve druháku na střední škole. Pamatuji si, jak jsem se naprosto milovala. Ve zdravém slova smyslu. Nedokonalá pleť ani zaoblená postava neodradily skvělý pocit. Během roku 2015 přišlo úplné odpojení.
Tenkrát mě napadlo, že bych mohla zkusit zhubnout pár kilo. Doma se vařilo pořád stejně, žádné zdravější varianty. Změnila jsem pouze svačiny ve škole – čokoládové sušenky a sladké pití nahradilo ovoce, jedna „zdravá“ sušenka a voda. K ježdění na koních jsem si naordinovala i ranní cvičení a jednou týdně běhání. Kila šly dolu, docela rychle a hladce. Bavilo mě to. Dál mě motivovala všímavost okolí, že vypadám lépe a štíhle. A tak jsem začala cvičit i večer po ježdění. Klasický jogurty a mléka jsem vyměnila za odtučněné neochucené varianty, mamce nakázala vařit zdravě, odpírala jsem si veškeré sladké /i na rodinných oslavách, kávičkách s kamarádkami, atd..,/. A kila mizely dál – samozřejmě. To mi váha ukazovala z původních 68 kilo asi 58. No když mi to jde tak dobře, proč nepokračovat? Zakomponovala jsem strategii hladovění a vynechávání jídel, jak to jen šlo. Když jsem snědla jídlo nad můj plán, přišly výčitky do konce dne. V restauracích pro mě neexistovalo nic jinýho než salát. Kuřecí maso na pánvi se dělalo zásadně na vodě. Stáhla jsem si taky do telefonu aplikaci na zadávání jídla a aktivit, takže jsem se nevědomě naučila, jaké jídlo má kolik kalorií. Průser. Kalorický deficit se stal prioritou. Prostě ten hlad vydržim, zaspim, brzo je zase ráno. Ranní cvičení vynulovalo snídani a pohyb během dne ostatní jídlo. Holka /179cm/ jedna šikovná to dotáhla až na 54 kilo. Tleskám. Stejně si furt myslela, že je „tlustá“. Na rozdávání měla spíš smutek a nepříjemnou náladu než radost z dokonalé postavy.
Pak se objevila naděje, když po dlouhé době ochutnala sušenku a zjistila, že jí neublíží a žádné kila navíc nepřibere. Jenže sušenky jí moc chutnaly. Dvě mi přece taky neublíží… Až se z toho stalo přejídání. A pak zase hladovění a cvičení jako trest. A pořád dokola.
7 let se peru s jídlem. Je to tak unavující. Unavující změnit několikaletý návyk a znovu hledat cestu k sobě. Často se snažim vžívat do tý 17tiletý bezstarostný šťastný holky. Už nevím, co je to jíst intuitivně. Nevím, kdy mám skutečně hlad nebo to přichází z hlavy. Nevim, jak vypadá normální porce jídla a jestli je normální za den sníst 2 sušenky nebo 4 chleby s čokoládou. Nepoznám, když jsem dostatečně sytá, dokud je na talíři, nebo nemám pocit k prasknutí, hlava nezná meze. Úplně odpojená. Jak moc bych se chtěla vrátit do roku 2014.
Teď mám zpátky svých 68 kilo a víte co? Je strašně těžký se přijmout zpátky. Jednak máte srovnání se svým hubeným já, které všichni opěvovali a nejste prostě zvyklí na to, že už vám nelezou kosti. Máte srovnání s těma, zdá se, dokonalýma holkama na Instragramu nebo v televizi. Strach, že mě okolí bude odsuzovat za přibraná kila mě taky děsí. Strach z pomluv a odmítnutí.
Jenže celých těch 7 let jsem to nebyla já. Připomínám si, že jde o mě, ne o ostatní a pomluvy se mě dotýkat nemusí, když nebudu chtít. Zkoušim si znovu zvyknout na to, že se mi při chůzi dotýkají stehna a že když si sednu, mám pneumatiku. Přiznávám si, že jednoduše miluju jídlo a neumím to změnit /jen se musim znovu naučit poslouchat své tělo/. Přiznávám, že taky miluju rodinné oslavy, kafíčka a párty s kamarády, kde se nechci už omezovat a na všechny se mračit. Přiznávám, že miluju brambůrky a pivo k filmovému večeru. A v neposlední řadě babiččiny a maminčiny buchty (:
Jo a taky je dost těžký si přiznat, že ti prostě po tolika letech nesedí oblečení, ale aspoň máš důvod jít nakupovat (:
Ponaučení: Daleko víc záleží na tom, jak se člověk cítí uvnitř, než jak vypadá zvenčí. Proto nikdy nikoho neodsuzujte, protože nevíte, co nosí uvnitř. Mějte krásnej den 🙂