25 (STRANGE) THINGS ABOUT ME

Asistentka 🙂
Nyny

Brý ráno, čtenáři. Dneska nám tu svítí sluníčko a má být kolem 7 stupňů. Nádhera, už by to chtělo jaro. 🙂

Tenhle článek je věnovanej 25 /někdy divným/ věcem o mě, který jsem si postupně zapsala, když jsem si je uvědomila.

  1. Mám „deprese“ ze svýho věku. Přestože je mi /možná teprve/ 25, zaplavuje mě pocit, jakoby mi život protékal mezi prsty. Když jsem bydlela u rodičů a chodila do školy, všechno dávalo „smysl“. Uměla jsem chodit v zajetým systému. Učila se na testy, po škole jezdila ke koním. Ani mě nenapadlo o tom přemejšlet. Bylo to tak daný a nezpochypňovala jsem to. Někdy bych si přála vrátit zpátky ten bezstarostnej život. Teď, když si život můžu tvořit sama, bojim se, že svůj čas neprožívám na 100%. Na konci dne mě někdy přepadávaj myšlenky, jestli jsem ho opravdu strávila kvalitně, jestli jsem pro svůj budoucí život udělala maximum. Jestli jsem se neflákala.
  2. S prvním bodem možná trochu souvisí i tenhle. Občas si přijdu, jak z jiný planety, protože většina mých kamarádek/kamarádů mají už svou rodinu, staví si barák, ví, co od života chtěj. A já? Pořád sama sebe hledám 🙂 .
  3. Často si nejsem jistá, co skutečně chci.
  4. Někdy až moc přemejšlim a pak vlastně ještě víc nevim, co chci nebo co je pak pravda 😀 .
  5. Někdy, když dosáhnu něčeho, co jsem si přála, zjistím, že to není ono.
  6. Miluju ticho. Často je pro mě příjemnější bejt v tichu, bez hudby, bez televize.
  7. Pořad si loupu záděrky jako v dětství 😀 .
  8. Miluju nečekaný dobrodružství, spontánní výlety, nápady, atd.
  9. Říkám fuj na jídlo, který jsem ještě nikdy nejedla.
  10. Za den vypiju třeba jen sklenici vody, ale večer jsem schopná vypít lahev vína 😀 . Ale snažím se to změnit.
  11. Vždycky všechno vidim růžově a pak mě život hezky profackuje 😀 .
  12. Něco si nekoupim, i když se mi to opravdu líbí a pak toho lituju.
  13. Něco si koupim, když si jen myslim, ze se mi to líbí a pak toho lituju 😀 .
  14. Přijde mi, že si vše dělám složitější. Že někdy říkám ano, když chci říct ne a naopak.
  15. Přijde mi, že někdy sama sebe hážu zbytečně do nekomfortu. Jakobych si naschvál házela klacky pod nohy, nevědomě. Uvědomim si to s odstupem času.
  16. Mám období, kdy často měnim svý dlouhodobý vize.
  17. Vim, co bych měla udělat nebo musim udělat a nedělám to. To je ten rozdíl mezi tím, co říkám, že udělám a co skutečně udělám.
  18. Tohle se snažim odnaučit – ale radši jsem se všema jen souhlasila, abych byla přijata a neřekla svůj názor.
  19. Nenosim pyžamo, spim jen v županu 😀 .
  20. V životě se mi dost dějou paradoxy – co jsem si vždycky nepřála nebo jsem si myslela, že neni pro mě, se mi stalo a většinou to bylo to nejlepší.
  21. Často jsem se chovala tak, jak ostatní chtěli, abych se chovala. Tohle jsem si taky uvědomila nedávno. Myslela jsem si, že jen tak budu milovaná a přijímaná.
  22. Někdy jsem záviděla lidem, který měli všechno na zlatém podnose a dostali všechno hned, co chtěj. Myslela jsem si, že musí bejt šťastný. Ale teď vim, že je to pro mě blbost a že mě baví svoje vize dobývat sama a budovat si k nim cestu.
  23. Miluju víno a k tomu jíst čokoládu.
  24. Miluju sladký a nejradši bych to snídala, obědvala a večeřela 😀 .
  25. Kdykoliv s někým někam jdu, bojim se, že nebudu zábavná a obavám se konverzace.
Věřim, že každej o sobě víme nějaký /někdy i zvláštní/ vlastnosti a budu ráda, když mě v tom nenecháte a napíšete mi ty svoje, ať se jako ten marťan cítit nemusim. 😀
Jdu běhat, užijte si zbytek dne!

WHAT I REALIZED IN A FEW MONTHS IN AMSTERDAM


„BEING
AUTHENTIC WILL
RADIATE MORE
PURE ENEGRY
THAN TRYING
TO BE AN INDEAL
YOU.“

Nemůžu uvěřit, že už uplynul měsíc od Vánoc. Jak rychle ten čas letí. Doufám, že leden zatím probíhá podle vašich představ.

Dneska při běhání jsem přemejšlela /zase 😀 /. Co mi zatím život tady dal, vzal, jestli bych něco udělala jinak, co jsem si uvědomila. Tolik myšlenek se mi pralo v hlavě. Pět kilometrů běhu jsem je posupně třídila, pak jsem si sedla na lavičku u vody a všechno musela sepsat do telefonu, abych pak cestou domu mohla přemejšlet nad tím, co si uvařim k obědu 😀 .

A tak teď otevírám poznámky v telefonu a přepisuju sem:

1. Ne vždycky, co si přejete, je pro vás skutečně to pravý. Můžete chtít vysněný auto, partnera, dům na pláži, nepracovat. Prostě život, jakej jste si kdy přáli. A když to máte, přesto cítíte, že to neni ono. Přesto stále nejste spokojený. Ale nepřijdete na to jinak, než když si to prožijete. Uvědomila jsem si, že když jsem před rokem pracovala v kanceláři, moje přání bylo v životě nepracovat a užívat si každej den tak, abych nemusela vědět, jestli je neděle nebo pondělí. A teď, když to tak nějak mám, zjišťuju, že mě to vlastně šťastnou nedělá. Že potřebuju něco dělat, že potřebuju bejt produktivní, ale musim najít jinou cestu než sedět za počítačem.

2. Ta nejlepší investice je do sebe. Kdykoliv můžete o všechno přijít. Ale nikdo vám nevezme vzpomínky na zážitky nebo vědomosti, které získáte například absolvováním odborných kurzů, placené školy, jazykových kurzů, atd. Ještě do loňskýho roku u mě převyšovaly pochybnosti. Jenže po zkušenosti s emočním a záchvatovitým přejídáním, v čem jsem se točila jak vítr v bedně, jsem si musela říct o pomoc. A tahle investice u mě boří starý přesvědčení.

3. V životě potřebuju mít režim. Pamatuju si, jak jsme se s kamarádkama vždycky rozplývaly nad životy bohatých lidí, který nemusí chodit do práce, dělaj si co chtěj, nemaj žádný povinnosti. Jenže o čem to pak tady je? Nebude pak ten život práznej? Podle mě má tady každej svoje místo a poslání, jen ho musí najít.

4.  Každej den je co se týče jídla indivindy – vždycky jsem si myslela, že musí bejt nutně ráno/dopoledne snídaně, oběd ve 12 a večeře mezi pátou a sedmou hodinou. Z čehokoliv, co bylo mezi nebo po večeři přišly výčitky. Teď, když se snažim víc komunikovat s tělem, zjišťuju, že mi vyhovuje dát si klidně jeden den oběd ve 3, protože jdu ve 12 běhat a sním před tím snídani a svačinu. A druhej den oběd v 11, protože ráno nemám hlad. Hej to tělo je fakt chytrý, tak se ho nesnažme předělávat.

5. Přejídám se, jakmile nejsem v životě šťastná. Jídlo a sladký je pro mě pak únik z reality aspoň na pár minut. Souvisí to s intuicí opět. Prostě v hloubi duše víš, co je pro tebe nejlepší a když to začneš potlačovat, potlačuješ sám sebe. A pak se začnou hromadit negativní emoce, který musí někudy ven.

6. I špatná zkušenost mě posune dál. Protože aspoň vim, co už nechci. Například v oblasti vztahů, práce, atd. Bohužel nežijeme na růžovým obláčku.

7. Nic mi do klína nespadne, musim si za svými sny jít sama. Čekala jsem několik let na věci, který jsem si myslela, že mi přijdou jen tak do života. Samy. Haha.

8. Neustále si kladu otázky, jestli to, co dělám /třeba cvičim, hubnu, studuju, pracuju/ dělám pro někoho jinýho nebo pro sebe.

9. Nejdůležitější vztah, kterej máme, je sám se sebou. Lidi přichází a odchází. Ale před kym neutečeme, jsme my. Plno let jsem nevědomě ze sebe dělala někoho jinýho, aby mě ostatní měli rádi, aby mě přijali. Ale ze zrcadla se pokaždý odrážela jen nenávist. K sobě. K tělu.

10. Že k životu nepotřebuju plnou skříň hadrů. Herdek a to je někdy fakt těžký odolat pěkným kouskům. Ale vim, že peníze radši investuju do zážitků nebo vzdělání. Vim, že tohle představuje jen krátkodobou radost, která po pár tejdnech zmizí a přijde nová touha po nových hadrech.

11. Že je dobrý se před každou reakcí zastavit a uvědomit si, jestli jednám z pozice ega nebo vyššího já.

12. To, co si o sobě myslim já, je důležitější, než co si o mě myslí ostatní. Pokud mě někdo nemá rád, je to jeho problém, ne muj. Pokud jsem sama se sebou v pohodě, nepotřebuju se měnit. Ráda si poslechnu názor, ale přeberu si ho.

13. Celulitida je normální, mít špíček je normální, mít akné je normální. Díky bohu za ty holky, který se tohle nebojí na sociálních sítích ukazovat. Přála bych si, aby ideálem krásy byla zpátky Marilyn Monroe.

14. Že honit se za dokonalostí je naprosto frustrující a svazující. A co je to vlastně dokonalost. Kdy už jsme dost krásný, dost úspěšný, dost hubený, dost … Dovolme si bejt tím, kým jsme se vším, co nám bylo naděleno. Dovolme si bejt autentický. Zpívat, i když zpívat neumíme. Tancovat, i když si myslíme, že tancovat neumíme. Dokonalost je nuda 🙂 .

15. Kolik umíš cizích jazyků, tolikrát jsi člověkem. Haha. Momentálně lituju, že jsem se na školách víc nevěnovala cizím jazykům. I když tady bych potřebovala i holandštinu. Když jsem byla vypomáhat v jedný stáji a všichni jsme šli na pauzu, ostatní se mezi sebou bavili holandsky. No přišla jsem si jako marťan (((:

Tolik uvědomění za půl hodiny běhu? 😀

Pro dnešek by už zpověď stačila, za hodinu mám třetí sezení s koučkou, tak se jdu pomalu připravovat.

Užijte si zbytek dne. Duj, duj!


„ACCEPTANCE
OF YOURSELF IS FAR
MORE IMPORTANT
THAN ACCEPTANCE
FROM OTHERS.“

MY CONFESSION

Že by další vykročení z komfortní zóny? Pro někoho ne, pro někoho možná. Pro mě stoprocentně. Smazala jsem si účet na Instagramu. Wohooou! Nebo teda ne úplně smazala, zatim jen deaktivovala na dobu neurčitou. Chci to zkusit, protože přece jen se trochu jedná o nějakou formu zvyku.

Cítila jsem, že mě to osvobodí od neustálýho porovnávání /často nevědomýho!/. Přidáním příspěvku nebo příběhu jsem často krmila jen svoje ego a reakce ostatních řídily mojí sebehodnotu a sebevědomí. Poslední dobou mě to fakt vysávalo. Nepřidávaly tomu ani nevyžádaný reklamy se spodním prádlem focený na dokonalých tělech žen. Nepomohl ani unfollow účtů krásných influencerek, který pro mě možná dřív představovaly motivaci. Protože pokaždý, když jsem najela na lupu, čekaly tam na mě další fotky sebevědomých žen s dokonalým tělem, natož životem. A když to nebyly těla, byly tam dovolený, auta, vily, zkrátka dokonalý životy, … Však víte. Vlastně až teď si uvědomuju, že každej odchod z IG byl vlastně nevědomě víc frustrující než motivující. A ten hajzl vnitřní hlas mě ještě víc potápěl: „Podívej se, jak sou všichni úspěšný. Podívej se, jak maj všichni růžovej život. Podívej se, jak sou ty holky krásný a hubený. A teď se podívej na sebe. Jak to vypadáš? To se ti fakt povedlo za rok přibrat 12 kilo. Seš fakt k ničemu, víš to, doufám! Vždyť ty si vlastně za svuj život nic nedokázala. Vždyť ani nevíš, kdo si a co chceš dělat! Seš neschopná.“. Kdybych se sama sobě měla podívat do očí, pravda by byla asi taková, že přidáním fotky nebo příběhu jsem se jen ujišťovala, že vnitřní hlas nemá pravdu. Snažila jsem se uklidnit to svoje vnitřní plačící dítě, že snad za něco ještě stojim. O tomhle kroku jsem už přemejšlela dlouho. Přestože jsem tam měla uložený i ty pozitivní věci, podtrženo, sečteno – v tuhle chvíli mi to víc bere než dává. 

Zjistila jsem, že se bojim být sama sebou. Že se potřebuju k sobě vrátit. Znovu najít sama sebe. 

Vlastně tenhle krok můžu brát jako filtr, o kterým jsem psala v předchozím článku. Odstranila jsem věc, která mi už neslouží. 

Pravděpodobně budu víc aktivní tady. Je to pro mě víc takový svobodný nebo jak to říct. Jednak mě to baví a druhak /existuje tohle slovo vůbec?/ si tady nic nedokazuju. Možná je to tim, že vlastně nevim, jestli to vůbec někdo čte, ale já se můžu vesele vypisovat 😀

A vlastně tak trochu doufám, že se jednou stane moderní ten Instagram nemít 🙂

Užijte si zbytek večera, paa!

THE FILTERS

Zdá se, že s blogem to teď vypadá nadějně, když druhej den po sobě vychází článek 😀 . Dokonce mám v hlavě i několik dalších témat a na kterej se těšim nejvíc, je rekapitulace zahraniční dovolený a výletů v uplynulým roce. Ráda se myšlenkama a fotkama vracím do hezkých okamžiků. Ještě že už ty telefony s foťákama máme, jen je nezapomínejme taky odkládat a tyhle chvíle prožívat a vnímat jen svýma očima.

Zpátky ale k dnešnímu dumání. Nebo takhle, na obsah tohodle příspěvku jsem narazila dneska v počítači. Je napsanej z doby, kdy jsem o blogu zatím jen snila. Ale zaujal mě, tak si mu tady dovoluju dát svůj prostor.

O co teda jde. Jak už nadpis napovídá – filtry. Cituji první větu mýho starýho zápisu: „Více než na fotkách používej filtry hlavně v reálném životě.“ Dovolim si říct, že většina lidí je používá právě jen pro úpravu fotek. Ale proč ne. Neodsuzuju to, naopak někdy pomůžou líp zvýraznit barvy, prostředí, celkově z fotky pak může vzejít lepší dojem. ALE. 

Pojďme je taky převážně zařadit do svýho života. Člověk se vyvíjí, mění názory, je to neustálý proces. Jednou za čas – týden/měsíc/rok/jak to cítíte vy sami – není na škodu provést něco jako „inventuru“. Ve všech oblastech. Lidé, práce, prostředí, materiální věci… Je dobrý si uvědomit, jestli to jakým způsobem vedu svůj život, mě doprovází k cílům, kterých chci dosáhnout. Protože způsob, jakým jste žili před pěti lety, vám teď už nemusí vyhovovat a je důležitý si to uvědomit. Když jakoukoliv oblast změníte, přirozeně se budou měnit i některý další. Já teď třeba bydlím daleko od domova, takže v první řadě se změnilo prostředí a pak už následovaly lidi, věci, práce, všechno postupně ruku v ruce. A teď mi dochází, jak málo toho člověk ke štěstí a skutečnému životu potřebuje. Myslim tim pár skvělých kamarádů a rodinu, minimum hadrů/věcí, atd. Ale všechno tohle začalo filtrací práce, prostředí a uvědoměním, že předchozí život nebyl můj šálek kávy, a tak jsem si prostě nalila novou 🙂 .

Zkuste nad tim zapřemýšlet a mějte úspěšný den, duuj!

HAPPY NEW YEAR 2023

Ještě než začnu psát o věcech, které se mi honí hlavou, ráda bych vám v tomhle novém roce popřála, aby se vás zdraví drželo, abyste žili šťastný život, nebo si ho alespoň začali vytvářet, obklopeni lidmi, které máte rádi a poznali nové, kteří vás čímkoliv pozitivně obohatí, zažili nová dobrodružství a přijímali výzvy, o něco víc poznali a měli rádi sami sebe, a tak dále, a tak dále. 🙂

Doufám, že jste čas vánoční a oslavování nového roku strávili podle svých představ a že už se nehroutíte z nedodržování novoročních předsevzetí. Já jsem si taky naivně myslela, že tentokrát to zvládnu, že v tom posledním dni v roce zanechám všechny záchvatovitý přejídání. Že si ten poslední den opravdu užiju bez výčitek a v 0:01 udělám tlustou čáru a pojedu od nuly. Ups. Trvalo to jeden den a to nekontrolovatelný jedení přišlo znova. Milá zlatá, takhle to ale nefunguje a myslela jsem, že už to víš. Je důležitý začít pomalu, mít trpělivost a bejt na sebe hodný. A když je potřeba – požádat o pomoct. Všechny negativní návyky si uvědomit, pojmenovat a přijmout je jako /když se rozhodnete, tak dočasnou/ součást života – sebe. Můžu potvrdit, že se o to snažím a přináší to svobodu. Prostě si říct – „Ok, tak tohle sem teď já, tohle všechno si sebou nesu, ale když budu chtít, tak to můžu změnit. Je to pro mě důležitý? Proč? Chci to změnit opravdu kvůli sobě nebo kvůli někomu/nečemu jinýmu?“. Nebojte se o tom mluvit, nemusíte hned se všema, ale stačí to říct člověku, kterýmu patří vaše důvěra. Kdyby to mělo aspoň jedný bytosti pomoct, tak jdu s kůží na trh. Po sedmi letech namlouvání a plácání se v jednom kolotoči hladovění a přejídání jsem si uvědomila, že mám problém s jídlem, že už mi to tak otravuje život, jsem z toho vyčerpaná a hlava tomu věnuje 3/4 myšlenek z celého dne. Konečně jsem si to dokázala uvědomit a pojmenovat. A tak mě zítra čeká první skupinové online sezení s lidmi, kteří žijí něco podobného, možná stejného a koučkou. Jde o půlroční program, kde se paradoxně neřeší jen jídlo, protože to je jen symptom. Takže doufám, že v červenci si budu moct odškrtnout jeden z cílů pro rok 2023 a to je – konečně vytvořený zdravý vztah k jídlu. Tešim see! 🙂

Dole ještě přikládám fotky z nové výzvy, která přišla ze dne na den minulej víkend, když mi kamarádka z Hoofddorpu napsala, jestli se nezačneme otužovat. Z tepla domova jsem jí hrdinsky potvrdila mojí účast. Ale když člověk pak stojí ve větru, v zimě tváří v tvář studenýmu rybníku s představou, že má jít do plavek a vlézt dovnitř. Pralo se to ve mě dooost, ale vlezla jsem tam a ten pocit štěstí pak! Už abysme šli znovu. 😀

Mějte fajn den, duj! 🙂

Sentences I try to live by

Krásnou druhou adventní neděli!

Čas Vánoc se čím dál rychleji blíží a s tím i související větší důraz na klid a mír. Ale nejen ve společnosti – nezapomínejme udržovat klid a mír taky sami se sebou. S tímto tématem bych s váma dneska ráda posdílela několik vět, které používám pro umlčení svého vnitřního kritika:

1. Žij tak, aby ti se sebou bylo dobře. 

Tahle věta se mnou hodně rezonuje a musim se přiznat, že jsem jí trochu zkopčila. Zaujala mě v jednom díle časopisu Psychologie, kde byl rozhovor se známou herečkou Ivanou Chýlkovou. Od té doby se mi i docela změnil život/nálada/přístup? Často se mi totiž stávalo, že jsem byla s něčím nespokojená, ale byla jsem prostě totálně líná s tím něco udělat. A to se jednalo jen o maličkosti. Třeba že v bývalé práci po snídani jsem byla líná umejt nádobí. Takže jsem tam schraňovala nádobí z celého dne od půl 7 až do 3, protože jsem byla líná ho dojít umejt, ale přitom jsem byla 8 hodin naštvaná, že to špinavý nádobí leží vedle mě. Měla jsem žízeň, ale byla jsem líná si dojít pro sklenici vody, takže jsem to vydržela do doby, než žízeň byla silnější než lenost. Když to takhle píšu, je to příšerný. Stále nespokojená. Teď, kdykoliv se lenost dostaví, vzpomenu si na větu: „Žiju tak, aby mi se sebou bylo dobře.“. Někdy se sebou dost bojuju, ale od té doby je všechno nějak jednodušší. Protože kdo nám může zpříjemnit život než jen my sami. 🙂

2.  Každý den umírám nebo nevím, kolik času mi tady zbývá.

Rozmysli si, s kym a jak trávíš svůj čas. Je to vzácná veličina, která nejde vrátit. Každý moment je jedinečný a nikdy se nebude opakovat, tak dělej všechno proto, aby stál sakra za to a naslouchej svým snům.

3. Žij tak, aby kdyby se tě někdo na smrtelný posteli zeptal, jestli něčeho ve svým Životě lituješ, řekl NE!

Že vlastně celej muj Život je mnou vědomě vytvořenej. Že jsem žila svými sny. Že za celej svůj Život jsem měla jen a pouze já odpovědnost. Že jsem ho prožila přesně tak, jak jsem chtěla. Říkala jsem „ne“ na věci, na které jsem chtěla říct ne. Říkala jsem „ano“ na věci, na které jsem já chtěla říkat ano. A vyzkoušela i takové věci, o kterých jsem pochybovala.

4. Nikomu nedlužim to, jak mám vypadat. Nikomu nedlužim dokonalej vzhled. Nikomu nedlužim bejt bezchybná.

Tohle jsem zase slyšela ve videu o sebevědomí mojí nejoblíbenější youtuberky Markety Frank. A má pravdu. Vždycky si to připomenu, když pochybuji o své postavě. Pokud se někomu nelíbím taková, jaká jsem, pravděpodobně do mého Života nepatří. Je to jeho problém. Ne můj. A doporučuji, abyste si to připomínali i vy. Uvidíte, že se vám může protřídit okruh lidí, kterými se obklopujete. Možná vás to bude chvíli mrzet, ale z dlouhodobého hlediska je to profitující. Věřte mi.

5.  Nikdo nepřekročí mé nastavené hranice. Je důležité znát svou hodnotu.

Tenhle bod jsem se naučila s přibývajícím věkem, i když je mi teprve 25. Pamatuji si na chvíle, kdy jsem se necítila dobře ve vztahu, v nějaké situaci, v rozhovoru. Je vlastně úplně jedno, o co konkrétně šlo. Ale bála jsem se ozvat. Bála jsem se konfliktu, protože já jsem přece ta hodná tichá holčička, která se přizpůsobí a nechá si všechno líbit. Myslela jsem si, že já jsem ta špatná, nebo jsem si říkala, že se mi to zdá, nebo že to přejde. A víte co? Nikdy to nepřešlo. Možná jsem na to nepříjemné chvíli zapomněla, protože do popředí vstoupilo pozlátko. Ale když se špatné vrátilo. Byl to daleko nepříjemnější pocit. Ale v Životě se přece nechcete přetvařovat, odmítáte tím totiž sami sebe především. A jednou už toho bylo dost. Postavila jsem se sama za sebe a jsem na to neskutečně pyšná. Ta úleva je nepopsatelná. Jen bylo těžký si to zvědomit dřív, než mi to začalo čím dál víc ubližovat. Zamyslete se nad tím, kde třeba necháváte ostatní překročit vaše přirozeně nastavené hranice.

6. Vše, co se mi v Životě děje, má pro mě ty nejlepší důvody.

Myslím tím události pozitivní i negativní. To pozitivní je vždycky příjemný, takže to nějak člověk neřeší. Ale občas nechápem, proč se nám děje něco špatnýho. Proč zase my? Co jsme komu udělali? V tu chvíli jsme nahněvaný na Život, na všechny, na všechno. Ale kdykoliv uplynul čas, všechno do sebe zapadalo. Všechno mělo svůj smysl a ano, někdy trvalo, než jsem to pochopila. Ale všechno mě v Životě posunulo dál nebo se v tom nepříjemným vždycky našlo něco pozitivního. A věci, který třeba nechápu do teď, nebo nevím, jak s nima naložit, jsem přesvědčená, že se jednou přetočí a složí další kus Životní hádanky. A s touhle myšlenkou žít je, musím říct, docela osvobozující.

Snad jsem vás aspoň jedním bodem inspirovala nebo jste se nad něčím pozastavili. 

Dobrou noc 🙂

Do you know who you really are?

Ahoj!

Název dalšího článku je znovu otázkou. Tentokrát jestli skutečně znáte sami sebe. Dneska mám chuť se trochu rozepsat, takže si ke čtení klidně uvařte kafíčko.

I přesto, že jsem v předchozím příspěvku zmínila, že prožívám teď snad nejšťastnější období, stále samu sebe hledám. Vypadá to asi už na celoživotní cestu. Naposledy si sebe stoprocentně sebejistou pamatuji cca před 8 lety. Konkrétně ve druháku na střední škole. Pamatuji si, jak jsem se naprosto milovala. Ve zdravém slova smyslu. Nedokonalá pleť ani zaoblená postava neodradily skvělý pocit. Během roku 2015 přišlo úplné odpojení.

Tenkrát mě napadlo, že bych mohla zkusit zhubnout pár kilo. Doma se vařilo pořád stejně, žádné zdravější varianty. Změnila jsem pouze svačiny ve škole – čokoládové sušenky a sladké pití nahradilo ovoce, jedna „zdravá“ sušenka a voda. K ježdění na koních jsem si naordinovala i ranní cvičení a jednou týdně běhání. Kila šly dolu, docela rychle a hladce. Bavilo mě to. Dál mě motivovala všímavost okolí, že vypadám lépe a štíhle. A tak jsem začala cvičit i večer po ježdění. Klasický jogurty a mléka jsem vyměnila za odtučněné neochucené varianty, mamce nakázala vařit zdravě, odpírala jsem si veškeré sladké /i na rodinných oslavách, kávičkách s kamarádkami, atd..,/. A kila mizely dál – samozřejmě. To mi váha ukazovala z původních 68 kilo asi 58. No když mi to jde tak dobře, proč nepokračovat? Zakomponovala jsem strategii hladovění a vynechávání jídel, jak to jen šlo. Když jsem snědla jídlo nad můj plán, přišly výčitky do konce dne. V restauracích pro mě neexistovalo nic jinýho než salát. Kuřecí maso na pánvi se dělalo zásadně na vodě. Stáhla jsem si taky do telefonu aplikaci na zadávání jídla a aktivit, takže jsem se nevědomě naučila, jaké jídlo má kolik kalorií. Průser. Kalorický deficit se stal prioritou. Prostě ten hlad vydržim, zaspim, brzo je zase ráno. Ranní cvičení vynulovalo snídani a pohyb během dne ostatní jídlo. Holka /179cm/ jedna šikovná to dotáhla až na 54 kilo. Tleskám. Stejně si furt myslela, že je „tlustá“. Na rozdávání měla spíš smutek a nepříjemnou náladu než radost z dokonalé postavy.

Pak se objevila naděje, když po dlouhé době ochutnala sušenku a zjistila, že jí neublíží a žádné kila navíc nepřibere. Jenže sušenky jí moc chutnaly. Dvě mi přece taky neublíží… Až se z toho stalo přejídání. A pak zase hladovění a cvičení jako trest. A pořád dokola. 

7 let se peru s jídlem. Je to tak unavující. Unavující změnit několikaletý návyk a znovu hledat cestu k sobě. Často se snažim vžívat do tý 17tiletý bezstarostný šťastný holky. Už nevím, co je to jíst intuitivně. Nevím, kdy mám skutečně hlad nebo to přichází z hlavy. Nevim, jak vypadá normální porce jídla a jestli je normální za den sníst 2 sušenky nebo 4 chleby s čokoládou. Nepoznám, když jsem dostatečně sytá, dokud je na talíři, nebo nemám pocit k prasknutí, hlava nezná meze. Úplně odpojená. Jak moc bych se chtěla vrátit do roku 2014.

Teď mám zpátky svých 68 kilo a víte co? Je strašně těžký se přijmout zpátky. Jednak máte srovnání se svým hubeným já, které všichni opěvovali a nejste prostě zvyklí na to, že už vám nelezou kosti. Máte srovnání s těma, zdá se, dokonalýma holkama na Instragramu nebo v televizi. Strach, že mě okolí bude odsuzovat za přibraná kila mě taky děsí. Strach z pomluv a odmítnutí.

Jenže celých těch 7 let jsem to nebyla já. Připomínám si, že jde o mě, ne o ostatní a pomluvy se mě dotýkat nemusí, když nebudu chtít. Zkoušim si znovu zvyknout na to, že se mi při chůzi dotýkají stehna a že když si sednu, mám pneumatiku. Přiznávám si, že jednoduše miluju jídlo a neumím to změnit /jen se musim znovu naučit poslouchat své tělo/. Přiznávám, že taky miluju rodinné oslavy, kafíčka a párty s kamarády, kde se nechci už omezovat a na všechny se mračit. Přiznávám, že miluju brambůrky a pivo k filmovému večeru. A v neposlední řadě babiččiny a maminčiny buchty (: 

Jo a taky je dost těžký si přiznat, že ti prostě po tolika letech nesedí oblečení, ale aspoň máš důvod jít nakupovat (:

54 kg. Přijímaná ostatními, ale nikdy sebou. Hladová. V hlavě samé výčitky. Neustále nespokojená s pocitem obezity. Protivná na nejbližší. Obavy z každé akce. Žádné užívání života.
69 kg. Šťastná. Užívá si života. Nebojí se jíst jinde než doma. Cítí se daleko lépe. Snaží se se znovu milovat takovou, jaká je. Miluje akce s přáteli a nic si neodpírá.

Ponaučení: Daleko víc záleží na tom, jak se člověk cítí uvnitř, než jak vypadá zvenčí. Proto nikdy nikoho neodsuzujte, protože nevíte, co nosí uvnitř. Mějte krásnej den 🙂

Are you happy now?

Po delším odmlčení zveřejňuju článek, který teda vzniká úplně spontánně a na telefonu. Ležím v posteli, v levý horní části obrazovky mě straší čas 0:48. Už chci minimálně dvě hodiny bloudit ve světě snů, ale to přemejšlení se nedá zastavit. Proč. Proč pokaždý, když zalezu pod peřinu, zhasnu světlo a do uší si pustím písničky, muj mozek naopak ožije a jede. Myšlenka za myšlenkou. Posledních pár dní přemýšlím nejvíc o cílech na příští rok, přestože konec roku se blíží pomalu, ale jednak mě to baví a zadruhé si za nimi pomalu mohu hledat cesty a možnosti. Taky to vnímám jako takový pohon a smysl, proč věci dělám tak, jak dělám /případně co můžu udělat navíc nebo jinak/. 

Než ale usnu, ptám se taky sama sebe, jestli jsem šťastná. Reálně bych se na to ani ptát nemusela, každý přece cítíme, jestli je všechno oukej nebo jsou někde mezery. Ale vím, že bez tý otázky a upřímný odpovědi tak nějak ty pocity strkám stranou. Teď mě po dlouhé době zaplavuje pocit skutečnýho štěstí. V jednu chvíli mě napadlo, jestli jsem kdy byla šťastnější. Jsem tam, kde jsem chtěla být a mám vše, co jsem chtěla mít /ani ne tak materiálně nebo finančně – o to vždycky nejde/. A tímhle uvědoměním jakobych dotankovala svou mysl a moje myšlenky jedou ještě na větší obrátky, proto je dnes ventiluju tady a sdílím s vámi. 😀

Doporučuju každýmu z vás, kdo si článek přečetl až sem – zeptej se sám sebe: „Jsem zrovna teď šťastný?„. Zdá se to opravdu jako nevinná ohraná otázka dnešní doby. Ale podle mě dost zásadní pro identifikaci pocitů a zmapování svého aktuálního života. Najdi si pro sebe pár sekund denně /nebo klidně jen týdně, měsíčně/. Nemusíš to dělat pravidelně, ale aspoň jednou za nějakou dobu. Napiš si to na papír. Pokud tvoje odpověď zní ano, blahopřeju! Jestli by se našly oblasti, ve kterých by ses chtěl cítit líp – napiš je. Napiš všechno, co cítíš. Důvody, proč šťastný jsi; i důvody, proč nejsi. Pak začni přemýšlet o tom, co a jak bys mohl změnit. Hledej nový cesty. Pobav se o tom s někým. Hledej v knížkách, na internetu, vymýšlej, mluv o tom, co potřebuješ,… Nemusí to jít hned, ale dej tomu čas a buď trpělivý. Tam uvnitř všichni víme, co chceme, kam nás to táhne. Srdce a intuice ti to bude dávat najevo celý život, tak odsuň na pár sekund stranou rozum, který často vítězí a zaslepuje. Pro uklidnění – mě to trvalo několik let. Ale uvědomuji si, jak je důležité ve svém životě provádět „kontroly a případná opatření“.

A vůbec. Pouze a jen my sami jsme tvůrci svého /ne/štěstí. My jsme se sebou 24/7. Sami sebe nikdy neoklamem. My jsme zodpovědní za svůj život a nikdo nás neudělá šťastnější. Tak už se sakra přestaňme vymlouvat na ostatní okolnosti a říkat „To nejde.“ /nesnášim tuhle větu, protože všechno jde!/. Vstaňte herdek ze židle a běžte za svým štěstím, protože nikdy není pozdě a život je krátkej a krásnej na to, abysme ho prožili tak, jak nechceme! 😀

DUJ!

THE PUMPKIN PIE

Dnešní příspěvek si úplně žádal o recept. Dýňová sezóna je opět v plném proudu a v tento čas i oblíbený Halloween. Ten se teda v Nizozemsku prožívá daleko víc než v Česku. Výzdoby, masky, večerní party, vyřezávání dýní.

Proto byl program na odpoledne jasný – hon na dýně. V zahradnictví na okraji Amsterdamu se mi podařilo poslední dvě hezký s pravidelným tvarem ulovit a po večeři jsem v sobě po dlouhé době probudila kreativního ducha při jejich vyřezávání. Svoje první dokonce!

Zbylo ale dost dužiny, kterou mi bylo líto vyhodit. Takže jedna půlka padla na dýňovou polévku a druhá půlka na koláč. Dýňovka je klasika, ale s inspirací na koláč jsem potřebovala trochu nakopnout. Na lince ležely také hodně zralé banány, které by pravděpodobně skončily v odpadkovém koši. Zabrouzdala jsem proto na internet a našla asi dva nebo tři recepty, ale v každým se mi líbilo něco jiného, takže jsem si z vícero receptů udělala jeden svůj. A teda jako. Musim se pochválit. Ne pokaždý se mi totiž poštěstí a z mého experimentování vyjde to, co si představuju 😀 . Fotku výsledku a recept sdílím tady:

Ingredience:

  • dýňové pyré /dužinu z jedné dýně bez pecek upéct v troubě na 200 stupňů cca 30 – 40 minut a rozmixovat/
  • 3 velké zralé banány
  • 2 vajíčka
  • 1 prdopeč
  • 3/4 hrnku třtinového cukru
  • 2 hrnky celozrnné mouky
  • 1 lžíce skořice
  • 1 velká lžíce 100% arašídového másla
  • 100ml oleje

Vše rozmixujeme a nalejeme do dortové formy vyložené pečícím papírem. Pečeme na 200 stupňů. Já to pekla asi přes hodinu, ale po 40 minutách raději kontrolujte.

Ňom. Fakt nebe v hubě.

The Bucket list

Dobré ráno, světe!

Už asi 5 dní mám rozepsaný článek na jiné téma, ale prostě nějak ne a ne ho dokončit. Hlava nespolupracuje. Ráda bych ho někdy dokončila, ale momentálně se mé myšlenky točí kolem jedné jediné věci – „Bucket list“. Minulou sobotu /22.10./ jsme se koukali na film Sonic, kde si sama hlavní postava tento seznam vytvořila. O co tedy jde. Bucket list obsahuje seznam věcí, které chcete udělat, zažít, vidět, … než umřete. Vím, že jsem o tom neslyšela poprvé a možná před lety jsem si pár životních přání napsala. Jenže nevím už kam, klasika. No a pak na to prostě člověk zapomene. Ale od shlédnutí tohoto filmu nemůžu myšlenky na svůj bucket list vytěsnit.

Podle mě by takový seznam měl mít každý. Může vám to například připomínat motivaci, proč tvrdě pracujete, nebo naopak přijdete na to, že vlastně jdete špatnou cestou. Nejlepší je na tom ta svoboda. Zeptat se sám sebe – co vlastně chci. Jenže v životě jsme nuceni se pořád ve všem omezovat nebo se bojíme říct, co skutečně chceme/potřebujeme. A tak je najednou těžký přijít i jen na pár příjemných bodů, které bychom si mohli postupně odškrtávat a i na smrtelný posteli se radovat.

Myslím si, že dokázat si odpovědět na otázky, co vlastně v životě chci, co od života chci, kým chci být, kam směřuji je umění. A že to mohou být i jedny z mnoha otazníků, které vám pomůžou poznat sám sebe. Kdo jsem. Tak jsem se začala ptát a přišla jsem na to, že vlastně nevím! Jasně, mám své vize, představu o budoucím životě, ale to je spíše krátkodobější záležitost. Vize si sestavuji na rok, i na pár let dopředu. Vzhledem k tomu, že člověk stále prochází progresem, učí se, poznává, se mohou měnit. Ale co představuje těch mých pár neměnných bodů, na které budu mít celý život čas si postupně plnit?

Ve stejnojmenném filmu The Bucket list /česky Než si pro nás přijde/ má například hlavní postava tyto cíle – seskok padákem, automobilový závod, tetování, zaletět si do Francie, dát si kafe na vrcholku egyptské pyramidy. Můžete se inspirovat kdekoliv, pokud bloumáte jako já. Ale nezapomeňte, že si máte plnit své sny, ne sny z filmu nebo ostatních lidí. Vy jste sami pro sebe důležitou osobou a sami poznáte pocit /ne/naplnění.

Napište mi, jestli svůj Bucket list máte nebo na něm třeba pracujete. Já si uvařím kávu a začnu si na tom svém taky dělat, ale to tetování se mi líbilo, možná ho tam napíšu. 😀

Užijte si prosluněnou středu, duuj! 🙂