Krásný ráno z Amsterdamu!
Radost se probouzet do takovýho rána. Když tady má bejt hezky, takhle vypadá východ slunce a podobně i západ na druhý straně výhledu z balkonu. Město se probouzí kolem 9 hodiny, takže jsou tu slyšet jen ptáci.
Včera jsem si obnovila asi po měsíci ig účet. Uvidíme na jak dlouho 😀 . Když jsem si nad tím tak přemejšlela, napadlo mě vrátit se k němu kvůli tvorbě nějakýho obsahu. Ještě teda nevim jakýho 😀 . Instagram mě svým způsobem baví, jen si k tomu musim najít jinou cestu než tu předchozí. Třeba to, z čeho se vypisuju tady, sdílet i tam. Jít s kůží na trh a ukázat, že asi nejsem ten člověk, za kterýho mě třeba lidi dlouho měli. Uvidíme, jak moc to pro mě bude nepříjemný, ale momentálně se mi v hlavě odehrává něco takovýho:
Cítim se zranitelně. Bojim se pomluv. Nerozumim tomu, jak jsem mohla tak dlouho předstírat, že mam „dokonalej“ život. Bojim se sdílet sebe takovou, jaká doopravdy sem. Bojim se. Instagram mi vlastně zničil sebehodnotu i sebevědomí skrz zaslepený porovnávání. Myslela jsem si, že moje hodnota je postavená na tom, jak vypadám, jaký mám tělo a velikost oblečení. Vlastně jsem si celou tu dobu přišla nudná a nezajímavá. Všude kolem mě jsem hledala uznání, aby se vždycky doplnil pohár ega a že za něco vlastně teda stojim. Že k něčemu jsem. Na instagramu jsem sdílela „dokonalý“ fotky a sama sobě nalhávala, jak jsem šťastná. Přitom vim, že svojí intuici nikdy neobelžu. Kdyby se ze mě ten vnitřní křik mohl dostat, ohluchla bych. Sdílela jsem fotky z focení pro Equisoul nebo Progress, abych ukázala, že se mi splnil sen, ale to že jsem celý dny hladověla a bolel mě žaludek už vim jen já. Sdílela jsem fotky z báječných dovolených, ale to že jsem se bála si užívat i jídlo a večerní víno, jsem taky dusila v sobě. Sdílela jsem kávičky a dortíky s kamarádkama nebo mamkou, ale to že jsem si to vyčítala ještě druhej den a večer kvůli tomu nevečeřela… To taky věděl maximálně muj deník. Na co jediný jsem byla pyšná, bylo moje hubený tělo a nízká váha.
Když tohle píšu, tečou mi slzy, protože je pro mě tohle přiznání těžký, ale osvobozující a jakobych sama sobě odemkla dveře z vězení. Jakobych tam spoustu let seděla a čekala na vysvobození někym jiným, přitom klíč jsem měla celou dobu v ruce já.
Pořád se snažim vžívat se do tý 17tiletý Káti, která bezpodmínečně milovala svoje tělo a jedla intuitivně. Všechno. Někdy bych chtěla vrátit čas a vydat se jinou cestou. Ale věřim, že tohle je cesta, která mě dovede ještě dál.
Jdu se z toho vyběhat. Už se mi 3x podařilo pokořit 10 km, tak mě to baví zase o něco víc 🙂 .
Mějte fajn den, duj!